Test: Hyundai Veloster: Promarněná šance
Stačilo málo a všichni automobiloví nadšenci mohli při vyslovení jména Hyundai nasadit široký americký úsměv č.1 a výmluvně vztyčit palec. Korejci tuhle šanci ale nepochopitelně zahodili.
Zadokolkové kupé Hyudai Genesis vyvolalo v komunitě petrolheadů obrovský rozruch a ani na AUTOFUN tomu nebylo jinak. Tohle auto, postavené doslova z ničeho dostalo do vínku znamenitou ovladatelnost a zábavnost a řídit ho je nefalšovaná radost (i když tedy zaznamenal jsem i negativní reakci… od žárlivého fandy BMW). Nebylo tedy divu, že naše očekávání ohledně dalšího chystaného sportovního modelu, jímž mělo být předokolkové kupé Veloster, bylo vysoké. Pokud Korejci postaví stejně schopný kompakt, vybudují si rázem sakra velký respekt autařské komunity.
Na efekt veloster rozhodně zahrát umí. Karoserie nešetří dramatickými
tvary a výrazem, ať už se na auto díváte z kteréhokoli úhlu. Má
zamračený pohled, doširoka vytažené blatníky, nízkou stavbu karoserie,
dynamický profil a potměšilý výraz zádě. Je kontroverzní, drzý a
vyzývavý. Ale mě se líbí. Možná právě proto. 
Ba co
víc, Hyundai se dobrovolně vzdal nálepky kupé a odvážně vybavil stranu
u řidiče pouze jedněmi dveřmi, zatímco u spolujezdce najdete dvoje jako
u hatchbacku. Nezvyklé, ale zcela fuknční a hlavně… sebevědomé. Když
k tomu přidáte velká 18“ kola, nebylo by ani nic divného na tom, kdyby se
v sousedově garáži pod sciroccem začala objevovat podezřelá loužička.
Tím spíš, že Hyundai ukazuje své sebevědomí i cenou, která je jen
o 20 tisíc nižší.
Pokud vás zevnějšek navnadil, dobrý pocit vydrží i po usednutí za volant. Posaz za volantem je sice malinko vyšší, ale nikoli nepříjemný a jeho největší vadou je, že se svými 182 cm mám hlavu opravdu nebezpečně blízko čalounění stropu, vybaveného panoramatickou střechou. Sedadla se zprvu zdají mít slušné boční vedení, ale postupem času zjišťuji, že jsou trošku užší, než bych potřeboval a boční opora mě z opěradla trošku vystrkuje. Dá se s tím ale žít, tím spíš, že oko spočívá na designově i ergonomicky vyvedené palubní desce, u níž houby záleží na tom, že je zhotovena z klasického tvrdoplastu.
Řidič i spolujezdec navíc mají dostatek místa pro nohy i v příčném směru a rychlá návštěva zadních sedadel prozrazuje, že tam je pro hlavu místa stejně jako vpředu a před koleny doslova nadbytek. Jenže kdo by riskoval kontakt temene se sklem čtvrtých dveří – je lepší se malinko podsadit a díky rezervě v podélném směru lze stále hovořit o přijatelném pohodlí. Zezadu už je to jen kousek do kufru, tak proč se nepodívat – je překvapivě velký, s 320 litry o prsa předstihuje scirocco. A mimochodem – na malé kupé má veloster velmi slušný výhled vzad a také docela dobře hraje.
Nastartování auta ve verzi Style nastopro zvýší v očích spolucestujících váš machr index, s keyless krabičkou v kapse stačí stisk tlačítka uprostřed středového panelu a motor se probudí s docela zajímavým zachropětním. Mohlo by to začínat ještě lépe?
Jenže už při rozjezdu a následně při jízdou městskými rychlostmi zjšťuji, že má veloster výrazně přeposilované řízení, jemuž chybí ostrost a sponánnost, kterou bych od podobně zaměřeného auta očekával. A bohužel ani řazení není zrovna sportovní. Má sice malé vůle v kulise, ale na neutrálu v ní lupe, změna kvaltů je kostrbatá a dráhy jsou delší, než by měly být.
Přestože je veloster s váhou jen 1240 kg docela lehké auto a motor má výkon 140 koní a točivý moment 167 Nm, dynamika kupé je trošku za očekáváním. Může za to těžké zpřevodování, které otupuje lačnost šestnáctistovky po otáčkách a současně i naprosto lineární charakter motoru. Ten by byl díky slušnému zátahu v nízkých a středních otáčkách skvělý v běžném rodinném autě, u sporťáku jsem ale postrádal výraznější gradaci výkonu ve 4500 otáčkách a chyběla mi i výkonová špička čtyřválce, jenž se dostane při svém maximu až to těsného kontaktu se sedmičkou na otáčkoměru.
Pochvalu by si 1.6 GDI zasloužil i za odhlučnění, v nízkých otáčkách o něm téměř není vědět a i v ve vysokých se akusticky drží na uzdě, ale na sportovní auto je tichý možná až moc, navíc není jeho zvuk příliš libozvučný. Co se reakcí motoru na pohyby plynového pedálu týče, patří k těm lepším, na špičku mu ale ještě trochu chybí a totéž platí i o rozložení pedálů. Je třeba si na ně chvíli zvykat, meziplyny se ale časem naučíte. Velmi dobře je na tom veloster se spotřebou, ani při extrémní sportovní jízdě nedostanete přes 15 litrů.
Jak se ukazuje dál, motor je na velosteru to nejlepší. Podvozek i jeho obutí se sice zprvu zdá skvělé. Do zatáček se sice pokládá se zvláštním zhoupnutím, ale auto spolehlivě zaklekne, zatáčí velmi ochotně a je jen minimálně neodtáčivé. Ale to platí jen do chvíle, než je třeba provést korekci řízení. V uměle působícím řízení není žádný cit, degrese účinku je jen minimální a auto má snahu se rozvlnit. Ještě horší jsou reakce auta při prudkých změnách směru jízdy, tehdy na rychlé pohyby volantem přestává kymácející se auto reagovat.
Pokud byste si mysleli, že už to nemůže být horší, pak vězte, že ano. Co totiž vůbec velosteru nesvědčí, jsou rozbité silnice. Na nerovnostech je chování auta na 18" kolech o rozměru 215/40 (Hankook Ventus Prime 2) doslova… otřesné. Přední náprava mlátí a zadní je na tom s (ne)tlumením rázů ještě hůř. Navíc záď výrazně odskakuje a to nejen v zatáčkách, ale i v přímém směru. Svezení s malým hyundaiem tak připomíná jízdu s přívěsem, jenž zakopává na nerovnostech.
Dokonce jsem měl občas i dojem, že by nebyla na škodu vyšší tuhost karoserie. A aby toho nebylo málo, zadní náprava je neklidná i při brzdění, což je škoda, protože soustava je až na trošku obtížnější dávkování účinku dobře dimenzovaná a se zpomalením auta nemá žádné problémy.
Po skvělém Genesisu Coupe nás tak bohužel vrací Hyundai ze stratosféry zpátky na zem. Veloster je velmi stylově a sportovně vyhlížející kompakt, jenž ale svými schopnostmi nedokáže splnit požadavky, které jsou na sportovní auto kladena. Mám pocit, že facelift (podvozkový) přijde mnohem dříve, než za tři roky. Pak si na velostera rád pozměním názor. Do té doby si musím stát za názorem, že je tohle nejhroší sportovní auto, jaké jsem za několik posledních let řídil.
| Technické údaje | |
| Motor: | |
| Typ motoru: | zážehový |
| Válce / ventily: | 4/4 |
| Zdvihový objem (ccm): | 1591 |
| Nejvyšší výkon (k (kW) / ot/min): | 140 (103) / 6300 |
| Nejvyšší toč. moment (Nm / ot/min): | 167 / 4850 |
| Dynamika a spotřeba | |
| Maximální rychlost (km/h): | 201 |
| Zrychlení 0 – 100 km/h (s): | 9,7 |
| Spotřeba kombi (l/100 km): | 6,5 |
| Rozměry a hmotnosti: | |
| Velikost kufru (l): | 320–1015 |
| Objem nádrže (l): | 50 |
| Provozní hm. / nosnost (kg): | 1311 / 389 |
| Rozměr pneu: | 215/40 R 18 |
Hodnocení
| Motor | 2,25 |
| Výkon |  |
| Odezva plynu | |
| Zvuk motoru/výfuku |  |
| Pružnost |  |
| Rozložení pedálů | |
| Ochota vytáčet se | |
| Výkonová špička | |
| Redline |  |
| Převodovka | 2,25 |
| Přesnost řazení | |
| Snadnost řazení | |
| Vůle v kulise | |
| Délka drah | |
| Jízdní vlastnosti | 2,38 |
| Přilnavost přední/zadní nápravy | |
| Stabilita zadní nápravy | |
| Nedotáčivost/přetáčivost | |
| Náklony v zatáčkách | |
| Chování na nerovnostech | |
| Přesnost řízení | |
| Strmost/ostrost řízení | |
| Účinek posilovače | |
| Brzdy | 2,75 |
| Nástup | |
| Účinek | |
| Dávkování | |
| Stabilita zádě | |
| Komfort | 2,25 |
| Odhlučnění podvozku | |
| Aerodynamický hluk | |
| Tvrdost pérování | |
| Tlumení přejezdů nerovností | |
| Interiér | 2,33 |
| Velikost volantu | |
| Tloušťka věnce volantu | |
| Poloha za volantem | |
| Rozměry sedadel | |
| Boční vedení sedadel | |
| Tvar řadicí páky | |
| Fun faktor | |
| Výsledná známka | 2,60 |
